Legendy
Legenda o Poutníkovi
V hlubinách času, snad před třemi sty lety i více, procházel Poutník Sedmihradím. Neměl jméno, a pokud měl, nikdo jej neznal; neměl rodu, neměl předků ani potomstva. Byl Poutníkem a procházel zemí, kraji za večera, snad miloval dlouhý stín, a nemluvil víc, než musel. Zůstával za ním chlad a úzkost, a v chladu a úzkosti moudrost věků, jako by jich pamatoval tisíc, oči mu prý hořely jakýmsi nelidským ohněm a přinášely smrt každému, kdo se do nich zahleděl a snad i jemu samému, neboť jeho tvář byla zjizvená bolestí a zkoušená jakoby letitým mučením, ač nikdo neznal, kde a kdy ten muž tolik vytrpěl. Říkalo se, že Poutník není ze světa živých, že je již mrtvý a zjevuje se pouze jako přízrak, snad proto, že mnoho nemluvil a nikdy se prý nikoho nedotkl, ani té nejkrásnější ženy ne; vidina žádné pozemské rozkoše jej nelákala, jako by snad znal rozkoš vyšší, božskou, nebo nebyl schopen vůbec potěšení spatřit, přes tu zeď žalu, jenž jej obklopovala. Dravé šelmy se prý shromažďovaly kolem poutníka, a on sám začal být zván Králem hvozdů sedmihradských, neboť byl prý jedné temné noci spatřen stojící na hoře Vessetu, harnothské severní hoře, stojící se stříbrnou korunou na hlavě, obklopen smečkou dravých šelem, jenž kolem něho kroužili v posvátné bázni, a žádná z nich se ho nedotkla, byť jim z otevřených tlam sálala zloba a kravý chtíč. Tak procházel poutník krajem sedmihradským a mnohokrát mu bylo usilováno o život, žádný, dokonce ani ten nejkrutější lotr, se jej však nedotkl a nevztáhl na něj ruku, byť kráčel poutník sám temnou nocí, beze zbraně a bez štítu, a nikdy se neohlížel za svá záda.
Až jednoho dne, jednoho jasného, letního dne, padl Poutník mrtev, skláťen k zemi otráveným hrotem, prý na rozkaz harnothského velmože, prý na rozkaz samotného krále. Nezbylo po něm nic než jeden list, cár pergamenu žijící nepochopitelnými slovy, a ten přebývá uložen v Harnothu, zatímco Poutníkovo tělo, to zubožené, zbičované tělo, pohřbili na skrytém místě v harnothských hvozdech, daleko od měst a obydlí, daleko od mohyl a pohřebišť, pohřbili jej v tajnosti, bez požehnání, pohřbili jej ve strachu a spěšně. Snad z té příčiny nenalézá Poutník pokoje, snad pro ten čin volá Poutník za chladných nocí ze svého hrobu a rouhá se bohům, a vlci i ostatní divá zvěř scházejí se nad jeho rovem, na němž povstal statný kmen, vysoký, mocný a bezútěšný strom. A on povstává mezi těmi šelmami, veliký, se stříbrnou korunou na hlavě, a mohou lidé zahlédnout jeho strašnou tvář na nočním nebi, kdy on, Poutník, obklopen svými vlky a ohnivými psy, pln hněvu a zášti vládne v Sedmihradí.
Neznámý autor, sepsáno kolem roku 90 před Bitvou Nahoru